Novinky
Koloběh z Řípu do Prahy
První prosincový víkend se konal již pětadvacátý koloběh z Řípu do Prahy. Závod je specifický tím, že musí jít o dvojici žena-muž, mají k dispozici jedno kolo a musí se co nejrychleji dostat po červené turistické značce z vrcholu Řípu do Loděnice u trojského kanálu.
Kapacita závodů je omezená na dvě stovky párů a tak už od konce září netrpělivě vyhlížím spuštění registrace. Konečně je třetí prosinec a ve 3:30 ráno zvoní budík. Na jednu stranu se mi nechce opouštět teplý pelech, ještě když teploměr za oknem ukazuje pět pod nulou. Na stranu druhou končí listopadové období, kdy jsem dvakrát, třikrát v týdnu s velkým sebezapřením po práci nasazoval čelovku za účelem něco na koloběh naběhat, aby člověk jako sváteční běžec alespoň z části zmírnil ono běžecké utrpění.
Naházím na sebe z večera připravené hadříky. Žaludek se ještě v tuto hodinu zmítá v příjmu potravy, ale nakonec do sebe tu misku s vločkami nasoukám. Po čtvrté ráno už jsem v pomalu rozmrzajícím autě a uháním směr Praha. Mám čas a tak dávám před Prahou na benzínce kávu a hned se cítím zase o chlup lépe. Ocitám se na půl šestou na Vítězném náměstí v Dejvicích a ihned mezi dalšími téměř čtyřmi stovkami závodníků na mě dýchne atmosféra závodu.
Odjíždíme směrem na bájný Říp. Užívám si teplo v autobuse a s pozvolným prosincovým rozedníváním začínám pokukovat všude okolo. Po sedmé hodině už zastavujeme pod horou a nikomu se z vyhřátého autobusu do zimy nechce. Oblečení jsem zvolil s ohledem na tělesnou teplotu při běhu a tak se snažím zahřát alespoň nějakou činností. Začínám rozmrzat při výstupu nahoru k rotundě a libuji si, jaký to je komfort mít s sebou ženskou která nahoru vytlačí to kolo :)¨
Proběhne krátká rozprava a už se řítím dolů po červené. Hlavně mít dobrou pozici než se to tam „zašpuntuje“. Při technickém seběhu po skále dávám hlavně pozor na kotník aby závod dřív neskončil než začal. Tady se ještě nevyhrává!
Dole se potkávám s Katarinou a hned střídáme. Rozeběhnuté to je pěkně, nicméně nám je jasné že nemůžeme držet tempo s nejlepšími běžci a pozvolna se propadáme na průběžné dvacáté místo. Povrch je umrzlý, prakticky bez bláta a tedy i celkem rychlý. Sluníčko začíná pomalu rozehřívat vše okolo a už teď je jasné, že to vypadá na fajn prosincový slunečný den.
Míjíme zhruba polovinu závodu v Kralupech nad Vltavou a zkracujeme interval střídání na celkem komfortní 3 minuty, kdy se dá udržet ještě slušné tempo. Odtud už se více méně běží podél Vltavy akorát v cestě stojí malá překážka – výběh Větrušickou roklí. Jet na kole do takového kopce není žádná výhra. Dávám tedy sedlo nahoru a šlapu na kašpara za Katarinou. Mám co dělat abych jí neztratil z dohledu. Kolo bez nášlapů je zde akorát na obtíž, ale při pohledu na nálepku na horní rámové trubce 1000 MILES ADVENTURE je utrpení o něco snesitelnější. Následuje seběh z kopce dolů zpátky k Vltavě z kterého těžím a předběhnu dva páry. Teď je před námi asi nejtěžší část závodu. Asi deset kilometrů pořád podél vody po asfaltu. Pokud někdo hodlá vyzkoušet co vydrží drahá polovička nebo utužit vztah, vřele doporučuji tuto část závodu :)
Zanedlouho míjíme zoologickou zahradu, zkracujeme interval střídání k jedné minutě a dva páry s námi ještě chtějí závodit. Hlava by chtěla, ale nohy po pětačtyřiceti kilometrech a třech a půl hodinách už na to moc nejsou, ale i tak jim to nedáme zadarmo.
S výsledkem musíme být spokojení. Zlepšili jsme čas z minulého roku o tři minuty a možná to ani tak nebolelo jako loni. Výsledný čas 3 hodiny a 37 minut stačil na celkové 22. místo ze 160 párů. Už teď se těším na dvacátý šestý ročník tohoto netradičního závodu.
http://www.kolobeh.com/index.asp?…
https://connect.garmin.com/…2239/share/0?…
