Novinky
Report mistrovství v silničním závodu a časovce ČR & SK
Jedním z dlouhodobých cílů letošní sezony byla účast na mistráku v Žiaru nad Hronom a to v časovce a jako bonus v hlavním nedělním závodě.
Půjčuji si tedy měsíc dopředu od Pavla kozu s diskem, že potrénuji na časovku, to zahrnuje i speciální trénink za autem s Karlem. Snad nikdy víc jsem při tréninku netrpěl.
Přiblížil se termín odjezdu,tak abych byl na Slovensku den před časovkou, mohl se v klidu aklimatizovat a podat nejlepší výkon. Abych s sebou mohl vzít dvě kola, půjčuji si od táty velké auto. Do C1 se toho mnoho nevejde. Vyrážím tedy ve středu odpoledne na cestu směr Žiar se zastávkou v Bratislavě, kde se střetávám s Martinem kvůli licenci na řízení doprovodného vozidla. Cesta je hotové peklo neboť v autě nejde klimatizace a teploměr na dálnici ukazuje čtyřicítku. Řídím tedy do půl těla a valím na dálničním limitu (někdy i trochu za ním) abych tam byl co nejdříve. Po odjezdu z Bratislavy volám na penzion, že dorazím na osmou. Po příjezdu do Kremnice se ovšem paní nejde dovolat, ani hospodská dole v penzionu netuší. Doplňuji tedy ztracené tekutiny za cestu jedním pivem a čekám. Paní majitelka si dala dvacet. Nezbývá než se rychle ubytovat. Při vykládání věcí z auta mi asistuje nějaký somrák, jestli bych ho někam neodvezl, nebo že mi pak prodá telefon, aby měl na cestu. Na toto rozhodně náladu po tak dlouhé cestě nemám a připadám si, jak kdybych byl na Slovensku za trest. Vytočit nohy už nestíhám tak alespoň nasazuji elektrody, klepu nohy u večeře, sprcha a spát.
Ve čtvrtek je v plánu rozjetí před časovkou, tak to spojím spolu s prezentací v Žiaru, kde právě probíhá časovka žen a juniorů. Jsem zaprezentován a má následovat hodinové intenzivní rozjetí. Je opět třicet stupňů ve stínu, ale pořádné rozjedí je podle Karla nezbytné. Po hodině a průměru téměř čtyřicet kilometrů za hodinu toho mám tak akorát dost, ještě zbývá vyjet pozvolný kopec zpět do Kremnice a tak ještě na kraji Žiaru na benzínce doplňuji ztracené tekutiny. Celý vyždímaný do sebe liji vychlazený rádler. Před odjezdem z pumpy na mě mává a volá ještě nějaká paní. Pro mě už je slovenština skoro jako cizí jazyk a tak nerozumím a říkám si, že se jí asi líbí náš dres. Na konec prý nabízela službu, kterou jako dehydratovaný odmítám a říkám si, co mě tu ještě čeká a nemine.
Večer vařím předzávodní jídlo – těstoviny s tuňákem a rajčatovou omáčkou. Na tohle to prostě zítra musí jet! Musím ještě ve 20h na týmovou poradu vyzvednout číslo, čip a vyslechnout pravidla. Za rok na mistráku v Plzni už tam snad vyšlu manažera a budu mít čas na večeři. Průměrné rychlosti které předpokládá Karel mi nechtějí dát spát a průměr třiačtyřicet se mi zdá opravdu hodně. Říkám si – no uvidíme a ulehám. V noci s bouřkou vítám ochlazení. Vysoké teploty mi v závodě moc nesedí.
Nezbývá než v pátek ráno projet trať alespoň autem. Do večera byla obsazená juniory. Navigace hlásí zkratku přes kopec, abych nemusel po hlavní přes Žiar. Nasedám a vyrážím. Po chvíli jsem rozčarován, když pěkná silnice končí a já jedu po kamenitém tankodromu, kdesi v údolí u potoka na jedničku aby to vůbec auto přežilo. Naštěstí po pěti kilometrech mě zkratka vyplivla na trati časovky. Trochu divočina!
Na odpoledne domlouvám s Martinem setkání před časovkou a jdu se rozjet. Už od první chvíle je jasné, že je a bude velmi větrno. Při otáčení ztrácím Martina, který je dalším autem vytlačen na na dálnici a dává si časovku, aby mě stihl před startem. Vše dobře dopadá a já už jsem na rampě. Děj se vůle boží! Pět, tři, dva jedna start. Rozjíždím to asi na čtyřicet, aby se v zápětí silnice zvedla, fouknul vítr a už tam tlačím aspoň očima pětatřicet na budíku. Hotové peklo. Prvních patnáct kilometrů je převážně do kopce a proti větru. I s mými osmdesáti pěti kily to pěkně mává. Po otočce v Kosoříně zase přichází kopec, který vyjíždím se sto sedmdesáti pěti tepy na vrcholku a začínám se trochu chytat. Vítr po otočce je spíše boční, až v Žiaru na hlavní ulici opravdu pomáhá do zad. Jedu takový šrot až se mi povedlo „poblejt“ naší retro kombinézu. Vzhledem k tomu že letím něco přes šedesát tak si toho ani nikdo nevšiml.
Směrem na druhou otočku je zase proti větru a předjíždí mě Josef Černý, nebo spíše mě přeletí. Po otočce mě pozvolna předjíždí další závodník a tak se snažím alespoň opticky držet několik desítek metrů za ním, což mi hodně pomáhá. Od posledního brdku zhruba pět kilometrů před cílem mám černo před očima až do cíle. Po nahlédnutí do výsledků jsem spíše zklamán průměrem „jen“ 37,6 km/h ale zase by to nedávalo logiku být před Bláhou nebo Kaňkovským, kteří mají najeto jednou tolik. Takže s pokorou přijímám nadělených dvanáct minut od Jana Bárty a jdu si užítvyhlášení a pizzu k večeři, protože už jsem líný cokoli vařit.
Sobota je volnějším dnem a kromě dvouhodinového vyklepání nohou tedy trávím návštěvou historického centra v Kremnici a večer na poradě týmů vyzvedávám čísla. Rychlá, kvalitní večeře, přidělat čísla na dres a spát. Ráno musím dříve vstávat, start hlavního závodu na 193 km je už v 10 h.
Ráno v 8:30 se potkávám s Martinem a předám mu bidony na bufet. Předpověď počasí slibuje opravdu teplo. Před desátou už stojím ve startovním koridoru a atmosféra je opravdu mimořádná, s příjezdem Petra Sagana v duhovém dresu mistra světa diváci doslova šílí. Připojuje se tak k první lajně kde čekají borci z world tour stájí: Štyby, Křižák, Vakoč, Bárta
Je odstartováno, jede se celkem rychle. Na nějakém sedmém, osmém kilometru řeším první krizovou situaci a objíždím první pád doslova cyklokrosově škarpou. Ostatní takové štěstí nemají atak se sbírají z jednoho chumlu nebo ze křoví pod silnicí. Přichází první „brdky“ na okruhu a jedou se opravdu bomby. Vlaji kdesi na konci balíku, první dva kopce nějak přeletím, ale třetí z Kosořína je u celkem problém. Pořadatelév Lutile připravili ještě lahůdku ve formě celkem krátkého, ale prudkého výjezdu. Toto jsem opravdu nečekal a ztrácím na konci balíku veškeré iluze. Zatím žiji.
Při nájezdu do druhého okruhu kontroluju Garmin a průměrná rychlost za první okruh 43,1 je opravdu šílená. Říkám si, jak tohle dlouho vydržím? Později podle Stravy dávám dohromady, že z téhle rychlosti ještě odjela skupina favoritů, kteří měli první kolo průměr dokonce přes 46 km/h. Bohužel na začátku občerstvovací zóny jsem jedním z aktérů pádu, kdy brzdím tak abych to nenarval do jezdce přede mnou, když se balík skoro zastavil po pádu někde uprostřed pelotonu. Až později z videa odhaluji, že mě do jisté míry poslala k zemi nižší adheze bílé středové čáry. (alespoň se lidé u sestřihu na Youtube pobaví) Sbírám se spolu dalšíma deseti závodníky. Škody na kole nejsou veliké (i když mě štvou více než odřené koleno) nahazuji řetěz a pokračuji. Toto je přece mistrák, tady se nevzdává, bleskne mi hlavou. Peloton už je tou dobou někde za horizontem.
Postupně dojíždím další dva závoďáky a společně se snažíme dotáhnout do balíku. Ze začátku se to zdá jako utopie, ale těsně pod prvním brdkem se nám to podaří. Docvaknutí stálo spousty sil a přijíždím pod kopec napůl popravený. Atmosféra je šílená. Tolik lidí u trati jsem ještě neviděl, a ten rachot. Hotové peklo i ráj na zemi! I spousta Slováků zná náš dres a tak mě ženou kupředu i na konci skupiny. Už dopředu tuším problém na výjezdu z Kosořína. Dva kopce jsem s nimi schopen přejet, ale tento třetí mi vůbec nesedí a nechutná. Samozřejmě v půli kopce jsem odpáraný. Pomáhá mi pak kolona doprovodných vozidel a pár dalších odpadlíků dostat se v klesající části okruhu zpět. Druhý okruh končí průměrem něco přes čtyřicet kilometrů za hodinu. V kombinaci s třiceti pěti stupni ve stínu promě vražedná kombinace a tak se vezu v balíku až pod třetí kopec v Kosoříně, kde kapituluji. Čekám na další odpadlíky, že uděláme grupeto.
Bohužel nikdo za mnou nejede. Všichni zabalili a tak čtvrté kolo vytáčím nohy a užívám si atmosféru, než mě před vjezdem do pátého okruhu stáhnou. V cíli si nechávám ošetřit odřené koleno a mám takové nějaké smíšené pocity. Zkrátka toto už je jiná liga. Na druhou stranu převládá euforie, že jsem do závodu vůbec nastoupil a slyším slova mého dobrého kamaráda: „Neživí tě to, tak se tím alespoň dobře bav“. Uvidím, jestli mě to bude bavit ještě za rok v Plzni a Karlových Varech.
Abych do mistráku vůbec mohl nastoupit, je třeba poděkovat dalším členům klubu. Konkrétně Pavlovi Jelínkovi za zapůjčení časovkářského speciálu, Martinovi Zaťkovi s přítelkyní Janou za morální a technickou podporu na trati a Karlovi Koprovi za vedení tréninku.
